V divadle
Někteří přišli s prsteny v obočí,
s kovovou perlou na kamenné tváři,
s náramkem vypáleným na kůži,
s čínskými květy kolem paží.
Uhýbali jsme očima, abychom neurazili.
Ale jak uhnout sněhobílé šíji,
když v řadě před námi se na ní svíjí
had z modrých písmen cizokrajné řeči?
Magická věta? Mantra? Proroctví?
Jen ten se to doví, kdo po hadovi skočí
a přečte si ho rty.
Když zhaslo se, byli jsme všichni stejní.
Hra ubíhala po jevišti
stále zábavněji.
Hamlet znásilněn Ofélií, ne, Ofélie jím,
pak jeho matkou, matka rybou,
ryba klaunem, klaun mikimauzem.
A ten se chytí do pasti.
Proč ne? říkali jsme po aplauzech
a odcházeli usměvavě,
proč koneckonců ne, je to tak nespoutané,
tak svobodné, proč ne.
I vtipný Jago tam na chvíli
zaskočil z jiné hry a vyjevil
(proč ne), že je dobrák od kosti,
jen všemi pomlouvaný,
žádný smrad. Zdravíme Jaga,
to shit or not to shit,
zazpíval z hrobu dánský král
a královna mu dala pít.
Why not, my God.
Magická otázka. Žádná odpověď.
Ten, kdo se lekne a řekne proč ne,
šlápne do hnoje.
WHYNOTWHYNOTWHYNOTWHYNOT
nám napište na krk.
WHYNOTWHYNOTWHYNOTWHYNOT
nám napište do kalhot.
Hlídač
Jste na vrakovišti hudby. Chovejte se správně.
Nic nezvedat. Jít po červené lajně.
Kdo šlápne vedle, může na to dojet.
Probudí vosy, jaké ještě neslyšel,
anebo slyšel a myslel, že to přežije.
Bude se svíjet. Slibovat, že příště
půjde po čáře. Nebude žádné příště.
Toto je druhé nejhorší vrakoviště
v Evropě. První je nepřístupné.
Proč, nepátrejte. Naštěstí tam nejste.
Tady jsou vraky klidné. Ale stejně,
jestli je něčím nahvízdnete,
nebudou si brát ubrousek. Hudba v nich bouchne.
Udělají se na vás. Smetou vás do lisu.
A lis je šmytec. Tam se nenajdete.
Proto neprďte. Nešumte. Nedýchejte.
Zcizené součástky u východu vraťte.
Jste na vrakovišti hudby. Pietní koncerty
vždy ve čtvrtek večer.
Hotel s houslemi
Za stěnou náhle pláč, lkaní už dávno neslyšené.
Tak prudké, tak táhlé, objev po letech,
že neštěstí má dosud tento hlas…
Potom si řekl: Je to hudba,
tři čtyři smyčce z chroptícího rádia.
Když ustalo to, nedokázal usnout.
Vyběhl na chodbu, s pláštěm na holé kůži.
Chtěl přitisknout hlavu k sousedním dveřím
a zeptat se. Možná vejít.
Ale nač, když to byla hudba, a ne dobrá,
neznámá skladba toho blázna! Na tu se
chceš zeptat?
Obešla ho zima. Vrátil se a čekal.
Nic už se neozvalo. Jen jeden tón,
trhaně, pak dlouze. Možná loď v mlze,
kdyby to bylo u moře. A celé bez něho.
Nechtěl mít nikdy děti. Ani ženu navždy.
Bál se horeček, pádů, zrady,
zoufalých volání, křičících psaní,
chtěl skončit s telegramy, s věčnými pohřby.
Říkal to jinak: Nač přivádět na svět,
nač nechávat trpět
další bezbranné.
Ráno ho vzbudí bolest ve všech prstech,
jako by každý ležel v drsném pouzdře.
Zasténá. Poznává svůj hlas.
Pod hlasem dech. Pod dechem srdce.
To se mu zdálo? Ten strašný nářek?
Nic neslyšet. Jen dveře.
Jen kroky. Někdo klepe. Pak ticho.
A zase srdce. Nebylo to u mě.
Večer mám koncert, rozpomněl se.
Večer musím hrát.
Mám v houslích jiné, kratší vzlyky.
Mám čistý, vlahý pláč.
Zbytek veršů A. Přidala najdete v Tvaru č. 12/2015
