Mizérie. Literatura opustila pravidla estetická a řídí se pravidly komerčními. Tedy ne že by všichni aktéři literárního provozu ze dne na den zahodili skrupule, vysoké nároky na svou práci a tvůrčí nezávislost. Ukazuje se ale čím dál zřetelněji, že jsou jim tyto atributy spíše na obtíž – přinejmenším brání jejich dílu v cestě ke čtenáři. Mechanismy, které by měly komerční, a tedy i mediální handicap kulturních statků vyrovnávat (granty, dotace a podpůrné projekty), v řadě případů fungují spíš opačně. Kritika byla vytlačena z médií až na samý okraj, kde kvůli nedostatku úcty, sebeúcty a sebereflexe tiše degeneruje. Na její místo se vloudilo mnohem drzejší a halasnější píárko, skrytá či zjevná reklama, která však má v popisu práce něco úplně jiného než jemné rozlišování hodnot a péči o ně. To působí zmatek. Najednou fakt, že se o nějaké knize mluví, nevypovídá o hodnotě knihy samotné, nýbrž o tom, kolik peněz či umu bylo investováno do její propagace.
Kulturní rubriky většiny médií na to – buď z pohodlnosti, anebo z poplatnosti předpokládanému „obecnému vkusu“ – nekriticky přistupují a deformace kulturního prostoru se tak jejich vinou dále prohlubuje. Stačí zalistovat deníky a většími časopisy či vejít do jakéhokoliv zřetězeného knihkupectví, abychom pochopili, že se svět pozoruhodných literárních činů (nebo aspoň podporyhodného uměleckého snažení) a svět dobře zpropagovaných hvězd a hvězdiček od sebe vzdalují kosmickou rychlostí. O tom však už bylo (alespoň ve Tvaru) napsáno dost. Jiná věc je, jak tato situace (neustále nenápadně přiostřovaná piškuntáliemi typu DPH a také eskalující nekompetentností rychle se měnících ministrů kultury a jejich úředníků, kteří podmínky pro fungování nekomerční kultury – aniž to zřejmě tuší – vytvářejí) působí na ty, kteří byli obdařeni nějakým literárním talentem a snaží se navzdory „společenské poptávce“ psát např. poezii.
Ze svého stanoviště v redakci literárního časopisu pozoruji, že se společenstvo literátů začíná poslední dobou chovat jaksi nezvykle. Jako by beznaděj, rezignace, určitá hysterie, ale i „konkurenčním prostředím“ uměle vyvolaná vzájemná nevraživost překročily meze individuálních excesů či víceméně obvyklých vzájemných antipatií několika jednotlivců a usadily se v literární komunitě už jaksi paušálně. Zachovat si suverenitu projevu, hrdost a neústupnost, smysl pro čest a schopnost oběti spojené s tvorbou je pro mnohé autory, kteří ještě donedávna takové hodnoty ctili, stále obtížnější. Ubývá sil, mizí nadhled, a dokonce i ta nejzákladnější kvalita, jako je touha prostřednictvím tvorby pouze „být“, je stále vzácnější, někdy i veřejně vysmívanou vlastností.
Pojďme se na možné příčiny podívat z hlediska básníků. Vynasnažím se tentokrát lamentační společensko-ekonomický popis stavu naší „kulturní krajiny“ omezit na minimum, které je ještě schopno posloužit jako hodnověrné pozadí pro dost možná užitečnější a zajímavější „kresebnou akci“ pomocí příběhů, psychologie a vciťování se do postav a hrdinů – tedy vesměs pomocí metod literatuře blízkých.
Proč podle Správcové ubývá sil a co se proti tomu dá dělat, si lze přečíst v jejím eseji ve Tvaru č. 13/2012
