V recenzi (Tvar č. 14/2012) na prvotinu Pavly Medunové Za každý vnější den si Jan Štolba neví rady s titulem sbírky do té míry, že jej v jednom odstavci sugestivními řečnickými otázkami odkáže na poetické smetiště. Bylo by to v pořádku, pokud by se v dalším odstavci nedopustil drobného faulu, či nešťastného přehlédnutí v citaci, jímž nejen sebe, ale především čtenáře svádí na špatnou stopu.

Uvedl sice rozsáhlý citát „Kohoutek ráno zamířil / na sucho dásní / hořkosti kůr / jestli jsi vnímal zranění jak mě / víš kde měl kant svůj stůl/“; ovšem jeho závěr a poslední verš básně „– jen vně“  Štolba zamlčel, přestože zjevně ladí s názvem sbírky. Netvrdím, že jsem schopen dočista rozplést myšlenkový uzel, jenž má svá vodítka i v předcházejících verších, ale souvislost mezi vnitřním subjektem a vnějším objektem v duchu Kantovy teorie nazírání, jež je často předváděna na příkladu „stolu“, zde v aluzi tuším. Podobně celou sbírkou může procházet motiv usouvztažňování subjektu k vnějším předmětům, živým i neživým, může se stát dokonce neviditelně řídícím.

Tento výklad nabízím jako jednu z variant. Nechce se mi věřit, že by zkušený a respektovaný kritik chtěl odmítnout jakoukoli možnost tím, že bagatelizuje přítomnost pointy v citované básni. Myslím, že šlo jen o „renonc“, který se občas přihodí, i když v případě debutu může být dvojnásob citelný. 

Ladislav Selepko