Bezejmenná žena, Noemova žena, po potopě světa
Už měsíce, roky tady trčím, v podpalubí.
Ze soucitu jsem se spustila dolů ke kňučícím
zvířatům. Tma, vlhko a zatuchlo. Nesnesitelný
smrad. Krokodýli otevírají své zubaté chřtány,
hadi syčí, lvi řvou hlady,
nad tím vším neklidné bubny sloní váhy.
Nejprve jsem se bála tmy a zvuků,
nepochopitelného hemžení tvorů, které nevidím,
sotva tuším – pavouků, myší, stonožek, štírů.
Velké i malé, vše se pohybuje přízračnými
ladnými pohyby jako v neviditelné vodě, temné
a nevědomé. Stali jsme se jedním, pocítila jsem
naše společné bytí, teplé, vlhké a zatuchlé.
40 dní, 40 let. Zestárli jsme, utišili
svůj smutek, svůj hlad. Tady dole Bůh není.
V bezpečí teplých výparů čekáme na vousatou tvář
někoho, kdo plní Boží přikázání.
Slyším hluk: Noe vypouští zvířata na pevninu.
Přitisknu obličej ke škvíře mezi vraty
a zalije mne světlo, na které jsem už zapomněla.
Až můj muž, který zapomněl na mne, otevře vrata,
k hrudi plné větru a slunce
mu vyrazí stádo zvířat –
mnohoocasé tělo s tisícem blýskajících se očí,
co sebou škubne při každém šelestu. Jako první – já.
Monika Lewinská, mladá dobrovolnice v prezidentské kampani
Washington, USA, 20. století
Váš vážený pták, pane prezidente,
je majestátní. Odpusťte, ale chápejte,
dotýkám se svaté síly své vlasti,
nejlepší a nejdůležitější na světě.
Maminka mi už ve školce říkávala:
Moniko, ty ses narodila pro velké věci!
Odpusťte, je tak krásný! Mocný, ohromný,
divoce se vzpíná, tepající moc!
Jemná kůžička, tak se chvěje, tak zranitelný
ve své síle... Prsa se mi dmou
vlasteneckým žárem a pnou se:
dala bych svůj život, abych ho zachránila, spasila!
Chce se mi plakat.
Jako když můj první školní den vztyčovali
americkou vlajku. Všechno, co bylo, smutná maminka,
to, že nás táta opustil a že mi na dvorku nešlo
skákání přes švihadlo, všechno mizelo a rozplývalo se
v překrásné vizi: sloužit Bohu a vlasti!
Bohu, který nás vyvolil jako
hlasatele svého poselství:
všeobjímající lásky. Nás, mladé Američany,
a vás, našeho otcovského vůdce.
Ach, konečně se naplňují mé dívčí sny,
to, pro co jsem se narodila,
když jsem na desky svých školních sešitů
tužkou na oči psala:
Ameriko, já tě pozvednu!
Ze slovinštiny přeložila Hana Mžourková. Další dvě básně B. Korunové otiskl Tvar č. 15/2013
Barbara Korunová se narodila roku 1963 v Lublani, vystudovala slovenistiku a srovnávací literaturu, učila na gymnáziu a poté pracovala jako dramaturgyně ve slovinských divadlech. V současné době se věnuje pouze literatuře. Její básně byly přeloženy do 21 jazyků, zařazeny do více než 40 světových antologií. O překládání její poezie vyšla kniha Songs of Earth and Light (spolu s Theem Dorganem, 2005).
Vydala čtyři básnické sbírky: Ostrina miline (Ostří jemnosti, 1999), Zapiski iz podmizja (Zápisky zpod stolu, 2003, 2006), Razpoke (Pukliny, 2004); ukázky pocházejí z její zatím poslední básnické sbírky Pridem takoj (Přijdu hned, 2011), z prostředního cyklu básní nazvaného Monology. Za tuto sbírku obdržela prestižní slovinskou cenu (Veronikina nagrada) za nejlepší básnickou sbírku roku 2011.
