Život po setmění zůstal ležet jako skříň

a my vešli po schodech

do vlhkého bytu. Pach rtěnky,

závěsy z kožešin, umolousané kroky,

domácký prach z rozsypané obuvi

pokrývající tváře přátel.

Kolik nás bylo v předsíni?

Někdo znal skutečné slovo,

které provázelo ve tmě.

Nejdřív jsi sebral porcelánovou sošku

Žižeka z krbové římsy a mrštil jí proti topení.

Ach to bylo mrzké!

Nálada z vosku, řeči ze začátku tisíciletí.

             Revoluce je lež.

Nesní snad všechny děti

                  o ukradené revoluci?

To ale nebylo téma.

Byl to Whitman a jeho překlady.

Neviditelný šum za okny,

hmyz rozestřený v síťkách kolem lampy.

Mluvili jsme na balkoně.

Nemá dějinné myšlení.

Zcela bezpříkladně mu chybí pocit

místa v historii!

To ale nebylo téma.

Vyprávěl jsem o holce, co chutnala po jablkách,

její matka měla vilu a ona ráda léhala  

uvnitř smotaných koberců.

Zavírala se do skříní. Královna večírků.

Vzduch v pokoji se měnil na pláty pórovité hmoty,

která stékala po pažích a rostla v dlaních

rozepínajících horké šaty. 

Ruka sjížděla do tepláků, jazyk v ústech

                             prohledával ořechy.

Když jsem před ní na židli seděl opilý,

sehnula se ke mně.

Nechtěl jsem ale poslouchat, jak souloží s kýmsi odporným 

                    hned vedle na posteli.

Vzal jsem si knihu. Byl to Borkovec nebo Ashbery.

Četl jsem básně.

Protnula mne jehlice bílého vína.

Do pokojů vnikal studený, balkonový vzduch.

A básně měly dlouhé kostnaté prsty a bílou kůži.

A holky zuřivé zlé oči,

bílou kůži a plánovaly uřknutí.

Dráty za oknem vedly neznámou vodu plnou elektřiny.

Na začátku roku 2013 by se mohlo zdát,

                        že vše bylo objeveno,

lidé se budou dorozumívat tajemným práškem

vysypaným na chodnících.

Ale tak to není. Kdo zahlédl na protější zdi

během seance na chvíli Nezvalovy oči?

Víčka mi sjíždějí dolů. Jsou to rolety.

Poslouchej ptačí zvuk o půlnoci,

kdy ke kalužím sestupuje duše.

Domovní schodiště

jsou předsunutými hlídkami

živých dýchajících baráků.

Hned je tu několik pilných přízraků,

co se nebojí venčit psy

anebo vybírat plastikové popelnice.

Když domluvíme, krademe si z pusy mýdlo a významy.

Nebyl to večírek, ani jeho stín.

A měsíc-penis, měsíc-spleen svítil na opilé hlavy

a nepřinášel rozhřešení, jen

třas, hádky, pocit viny a noční pocení.

A

o půlnoci hrnce začínaly vřít a hrozen modrého plynu

vybafnul na mne u sporáku

v kuchyni. Měď zazvonila v podpaždí

a zrnka sněhu vyrobila 

na kůži hnědá kola spálenin.

Připadal jsem si tolik fyzický.

Z koupelny doléhal maniakální

smích. Tvůj názor na umění

patří do 19. století!

Tvé žluté oči plné socialismu!

Tvé ruce oddané příštím odznakům a šerpám!

Tvá revoluční čepice a dech na výzvědách!

Vlasy zbavené nočního vlnění,

ruce držící katodu a ústa plná rtěnky

opakovala vnuknutí zjevené na střechách za rozbřesku.

                 Revoluce je lež.

Vycházím po schodech z mokrého bytu,

v očích přízrak vody,

polykám elektřinu, inkoustová čerň

prská mezi zuby, tělo je přikryto košilí

a vlasy vystavené dešti.

Noci za klikou brzy skončí.

Měli jsme tolik povinností. 

A život někde mezi tím.

Jelo se do zaměstnání.

Kovový pot na skráních

a hlasy z metra.

V kapsách mne zastudily bankovky.