Milí čtenáři Tvaru,
vůbec se mi toto číslo nepředstavuje snadno. Jeho tématem je trauma a paměť v dějinném smyslu. Když jsem dospíval, zuřila v mé druhé zemi strašlivá válka, v níž se vynořovaly stíny minulosti s děsivou razancí, současně hrůzná přítomnost plodila traumata další. Že české dějiny nejsou traumatických uzlů prosty, ale naopak jako by takové uzly osu našich dějin přímo zakládaly, o tom se není třeba rozepisovat. Stačí všechna ta historická data končící číslicí 8 ve dvacátém století. Nemluvě o vytěsněném traumatu spojeném s odsunem Němců po válce, nemluvě o tom, že část národní identity vznikla na základě traumatického příběhu Bílé Hory. Traumatická ohniska, která nebyla plně zpracována, mají ze své přirozenosti tendenci do sebe vstřebávat přítomnost a zakládat možnost traumat dalších. To platí v osobním i kolektivním životě. Minulosti se nelze zbavit škrtnutím pera nebo nasazením masky zdraví. Je příznačné, že i tolik let od pádu komunismu se stále objevují jeho strašáci, paradoxně často převlečení do zuřivých obleků značky anti. Je příznačné, že stále se vynořují přízraky fašismu, nacionalismu a imperiální logiky. Celá ta posedlost analogiemi s nacismem, která zaplavila dnešní Evropu, ukazuje, jak ani tato zdánlivě uchopená minulost nespí. Hitlerův knírek nosí někdy Putin a někdy Angela Merkelová (byť tato politička je zvolené metafoře podstatně vzdálenější než její ruský protějšek…). Literatura má moc stíny minulosti evokovat, hovořit s přízraky, z nich a proti nim – a tak snad napomáhat vysvobození. Tak jako v osobní psychoterapii, i v té kolektivní hraje podstatnou roli při léčení traumat vyprávění příběhů. Jenže hovořit o traumatu je obtížné; řečeno slovy Alexandra Kratochvila z jeho studie o Aloisovi Nebelovi: „Traumatické vzpomínky se zásadním způsobem liší od vzpomínek ‚normálních‘. Lze je jazykově jen obtížně zachytit a integrovat do smysluplného vyprávění. Odkazují na hraniční oblasti zakusitelného a sdělitelného a vzpouzejí se symbolickému řádu narativního vyprávění. Zmatek vyvolaný traumaty podrývá jazyk a vyprávění jako systémy symbolů, které činí svět uchopitelným. Jedná se o zmatek, jenž není symbolický, nýbrž reálný.“ Že vyprávět lze někdy i proti smyslu dějinné paměti a vytvářet zdání, že trauma se zaceluje – o tom ve svém textu uvažuje Pavel Janoušek; zkoumá, jak se česká literatura vyrovnala s příběhem Sudet. Za obzvlášť objevnou považuji jeho myšlenku, že povrchní zpracování vlastní viny a idealizace minulosti a zakrývání, že tento historický zločin je také plodem traumatu, může paradoxně vést k opačnému efektu – k dalšímu zcizení. Vyhnaní Němci jsou pak vyvlastněni i literárně, potomci těch, kdo je vyhnali, nyní píší jejich dějiny. A tak vlastně příběh vyhnání nechtěně dokonávají. O dějinných traumatech je nutné mluvit, tato řeč ale musí být moudře nesamozřejmá…
Přeji vám osvobozující čtení.
Adam Borzič
