Před padesáti lety jsme si na Letenské pláni hráli na indiány, husity, partyzány – házeli jsme po sobě kamením, a protože odpoledne po škole byla dlouhá, měli jsme každý několik „životů“, aby hra nemusela začínat stále znova. Nebyla to „inkarnace“, byla to zásoba potenciálních „životů“. Postupně je člověk ztrácel, nakonec zůstal jen ten poslední „exemplář“. V naší hře byla obsažena složitá rovnice vztahu mezi aktuálním životem a „památkou“. A kdybychom tak sveřepě nedělili přírodu na „živou“ a „neživou“ a z toho, co považujeme za živé, tak nedomyšleně nevyzdvihovali váhu lidského života, byly by pro nás živé i památky, a tak bychom mohli vidět i život starých knih.
Luboš Antonín: Pocitové souvislosti nálezových okolností
Před padesáti lety jsme si na Letenské pláni hráli na indiány, husity, partyzány – házeli jsme po sobě kamením, a protože odpoledne po škole byla dlouhá, měli…
2012-12-09 12:24:00
