Lehněte si pod horké slunce, tváří k obloze. Zavřete oči. Sledujte, co se vám děje pod víčky. Vidíte to vlnění? Tanec barevných tahů, vláken, kliček? Rej nejpestřejších stop? Jsou zlaté, fuchsiové, karmínové, zelené, perleťové, mají všechny barvy duhy, střídají se, přelévají, mísí a plynou.
Pomyslíte si, někdo mi musel oči potřít mýdlovou vodou – tolik se v té krátké chvíli zdá, že se z vašich víček staly vnitřní stěny dvou měňavých bublin. A co když opravdu staly? Otvíráte oči, snad abyste se přesvědčili, jestli bubliny neprasknou, mžouráte do pálivé bílé oblohy… a barevné vlnění je to tam. Jen kousek od vás roste ořešák.
Mít zavřené oči a dívat se do slunce. Tak zní nepřekročitelná podmínka pro to, abyste mohli být svědky prchavého představení uvnitř duhového míče. Jen několikrát jsem hleděl skrze měňavé bubliny, aniž bych musel zakrývat zrak. Bylo to vždy tehdy, když jsem otevřel Márqueze.
Vratislav Maňák: Mít zavřené oči a dívat se do slunce
(Věty za Garcíu Márqueze)
Lehněte si pod horké slunce, tváří k obloze. Zavřete oči. Sledujte, co se vám děje pod víčky. Vidíte to vlnění? Tanec barevných tahů, vláken, kliček? Rej nejpestřejších…
2014-05-28 11:07:00
